Únor 2009

Požár keřů a stromů

28. února 2009 v 17:58 | Stanislav Grim |  Zásahy/Events
Dne 28.2.2009 prováděla jednotka SDH Chomutov (Mýtná) kondiční jízdu. Při průjezdu ulicí Písečná byl zpozorován kouř z obytné části v Jirkově, velitel družstva nařídil provést průzkum. Po příjezdu na místo události bylo průzkumem zjištěno, že hoří keře a stromy v areálu 3. ZŠ Jirkov. Byl nasazen 1x proud vysokotlaké vody.

Uzly používané u hasičů (lezců)

27. února 2009 v 17:30 | Stanislav Grim |  Školení/Fire tools
POZOR!!! Navázáním uzlu na lano se snižuje nosnost lana téměř o polovinu!

Způsobují to tři základní jevy:
- Mechanické a tepelné (třením) namáhání lana dané jeho násilným ohýbáním okolo malých průměrů, což vede ke stlačování vláken uvnitř oblouků a natahování vláken na vnější straně oblouků pramene lana
- Skládání napětí tahového a tlakového, jenž je způsobeno příčným stiskem sousedících pramenů lana v uzlu
- Vzájemné posouvání jednotlivých stavebních prvků lana, od úrovně vláken až po úroveň molekulární

Uzel je pevnější tehdy, když zatížený pramen lana jde vrchem uzlu, tedy co nejblíže vytvořenému oku (jinými slovy, aby pramen lana, který budeme zatěžovat /viset na něm/, bezprostředně po vstupu do uzlu v něm opisoval oblouk co největšího poloměru ohybu). Také čím více je lano v uzlu ovíjeno v závitech, tím je uzel nosnější.

Základní rozdělení uzlů:
- Kotvící
- Manipulační
- Spojovací
- Prusíkovací (posuvné svírací)

Kotvící uzly:

Kotvení by mělo obsahovat vždy dva kotevní uzly, které jsou navázány každý na jiném kotevním bodu.

Devítkový uzel:
Devítkový uzel málo snižuje pevnost lana - má velkou nosnost. Používá se k hodně namáhaným kotevním bodům. Nevýhodou uzlu je velká spotřeba lana a složitější vázání. Po navázání se uzel musí srovnat.
Beznapěťový uzel:
Beznapěťový uzel téměř nesnižuje pevnost lana. Při vázání uzlu musí být minimálně tři otáčky lana okolo vhodného kotevního bodu ( stožáry, strom….). Po velkém zatížení jde lehce rozvázat. Nevýhodou je velká spotřeba lana. Po navázání se uzel musí srovnat.

Lodní uzel:
Lodní uzel se při zatížení stahuje (utahuje). Uzel drží i při zatížení jednoho pramene lana, ale pouze tehdy, je-li druhý konec lana (nezatěžovaný) dostatečně dlouhý. Pokud je nezatěžovaný konec lana krátký hrozí proklouznutí uzlu a jeho rozvázání. Je možno uzel vázat píchaným způsobem nebo normálně. Uzel vytváří s karabinou pevný bod na laně. Po navázání se uzel může po uvolnění pohybovat a zase utáhnout. Prameny lana jdou posunovat v uzlu, aniž bychom museli uzel úplně rozvázat. Stačí jej pouze nepatrně povolit a můžeme operativně měnit délky pramenů lana.Po navázání se uzel musí srovnat.

Osmičkový uzel:
Osmičkový uzel je symetrický - snadná kontrola jeho správného navázání. Po zatížení jde relativně snadno rozvázat. Výrazně nesnižuje pevnost lana. Může se vázat napícháním, normálně nebo pícháním protisměrně. Nevýhodou je zvýšená spotřeba lana. Po navázání se uzel musí srovnat.

Motýlek:
Váže se jen uprostřed lana. Používá se na kotvení lana, kdy předpokládáme zatížení jak za oko smyčky, tak i při anomálním zatížení (anomálním zatížení - zatížení pramenů lana vycházející z uzlu - uzel se roztahuje). Po zatížení jde uzel velmi dobře povolit. Po navázání se uzel musí srovnat.

Manipulační uzly:

Jednoduché očko:
Používá se jako pojišťovací uzel při vázání dalších uzlů. Váže se na konci lana jako varováni pro lezce, že se blíží ke konci lana.

Poloviční lodní smyčka:
Používá se k jištění i ke slaňování. Lano musí být neustále drženo pracovní rukou - uzel nedrží, pouze svým třením brzdí posouvání lana! Je obousměrný ( můžeme dobírat nebo povolovat). Při slaňování na karabině (HMS) musí lano vést na opačné straně než je zámek s pojistkou jinak hrozí povolení pojistky a otevření zámku! Snadno se váže jednou rukou.
Zadrhávací uzel:
Slouží k zablokování lana při použití u poloviční lodní smyčky, aby lezec měl volné obě ruce. Výhodou uzle je jeho jednoduché zrušení za zatáhnutí volného konce lana. Uzel se musí zajistit např. karabinou ve vzniklém oku ,aby nedošlo k jeho samovolnému rozvázání.

Spojovací uzly:

Protisměrný osmičkový uzel:
Protisměrný osmičkový uzel se hodí jen pro spojení konců lana stejného průměru, nebo popruhů stejné šíře. Uzel nejeví žádné tendence k samovolnému rozvazování. Po silném zatížení jde relativně dobře rozvázat. Spojení dvou lan se provádí v situaci, kdy je dlouhá slaňovací trasa a my potřebujeme delší lano, abychom slanění zvládli na jeden zátah. Konce lana vycházející z uzlu nebo popruhu se musejí dělat dostatečně dlouhé. U lan kulatého průřezu min. 10 cm, u popruhů platí zásada, že volný konec musí být dlouhý alespoň trojnásobek šířky popruhu. Aby jeho nosnost byla co nejlépe využita, je nutno prameny lana nebo popruhu v něm vést pravidelně a co nejúhledněji.

Protisměrný uzel (UIAA):
Pro svou jednoduchost velmi často používaný spojovací uzel. Není však ve všech případech zcela bezpečný. Tento uzel při nevhodném kontaktu se skálou se může poměrně lehce třením rozvázat. Nejčastěji se používá pro spojení obou konců krátkého popruhu nebo krátkého lana do okruhu (vytvoření smyčky). Mohou se jím spojovat jen lana stejného průměru, nebo popruhy stejné šířky. Konce lana vycházející z uzlu nebo popruhu se musejí dělat dostatečně dlouhé. U lan kulatého průřezu min. 10 cm, u popruhů 5mm širokých alespoň 4 cm dlouhý.

Dvojitá rybářská spojka:
Velmi dobré spojení pro lana nestejně velkého průměru. Uzel není náchylný k samovolnému rozvázání a tak se uplatňuje všude tam, kde jde o naši bezpečnost. Po zatížení musíme vynaložit úsilí na jeho rozvázání. Nevýhodou při použití lana stejné barvy je značně problematické zkontrolovat správnost uvázání uzlu.

Prusíkovací (posuvné svírací) uzly:

V horolezectví je mnoho způsobů vázání prusíků. Pro hasiče je nejrozšířenější "klasický" prusík.
Prusík:
Jedná se o základní a nejjednodušší prusíkovací uzel. Tento prusíkovací uzel je symetrický a drží v obou dvou směrech stejně. Pro vytvoření prusíku se používají pomocné šňůry (reep šňůry) o průměru přibližně 1/3 - ½ než je průměr lana ( lano 11mm - reep šňůra 5mm). Při použití větších průměrů dochází k prokluzu prusíku. Používá se k vytvoření pevného bodu na laně, pro sebejištění při slaňování, pro výstup po laně. Nesmí se použít k zachycení pádu! Může se namáhat pouze staticky. Nezatížený se dá po laně lehce posouvat. Po navázání se uzel musí srovnat.


2. týden únor

8. února 2009 v 18:16 | Stanislav Grim |  Foto týdne

Nový článek - Iniciační zdroje: ZDE!!!


Iniciační zdroje

8. února 2009 v 13:32 | Stanislav Grim |  Požární taktika
Ve většině případů v praxi dochází k hoření působením iniciačního zdroje ( zdroje zapálení). Tento pochod nezýváme zapálením. Iniciační zdroje dodávají energii potřebnou pro přípravu hořlavé látky a aktivizaci hořlavého souboru ( hořlavá látka + oxidační činidlo). Obvykle dochází k iniciaci hořlavé látky pouze v části jejího objemu a posléze k rozšíření hoření na další část látky.

Předpokladem zapálení je:

  1. existence hořlavého souboru ( hořlavá látka + oxidační činidlo)
  2. vytvořením hořlavých plynů a par odpařením, vypařením nebo tepelným rozkladem
Z toho vyplývá, že iniciační zdroj musí mít minimální obsah energie nutné k těmto procesům - tzv. minimální iniciační energie (MIE), a určitou teplotu převyšující teplotu vznícení dané látky, tedy:
E zdroje > MIE a zároveň t zdroje > t vznícení

Podle druhu energie, kterou zdroj zapálení způsobí, lze iniciační zdroje rozdělit na:
- přímé tepelné
- vzniklé přeměnou jiné energie ne tepelnou

Přímé tepelné iniciační zdroje:

Mezi nejčastější přímé tepelné iniciační zdroje řadíme plamen, jiskry z topenišť a motorů a žhavá tělesa.

- Plamen je jedním z nejsilnějších iniciačních zdrojů. Jeho teploty jsou obvykle 700 až 1500 oC, mohou však dosáhnout přes 3000 oC ( plamen acetylénu s kyslíkem) a mnohonásobně tedy převyšují teplotu vznícení většiny hořlavých látek. Proto je možno plamenem iniciovat prakticky všechny hořlavé látky, a to i plamenem malých rozměrů.
- Jiskry t topenišť a motorů jsou tuhé žhnoucí částice. Teplota těchto částic ( od 600 oC výše) je dostatečně vysoká, obvykle vyšší než teploty vznícení téměř všech hořlavých látek. Hmotnost částic je ve většině případů malá, proto obsah energie stačí vznítit jenom některé plynovzduchové směsi a také usazený prach a vláknité materiály.
- Žhavá tělesa jsou iniciačními zdroji v závislosti na jejich teplotě a velikosti povrchu, jímž se dotýkají hořlavé látky. Příkladem takového zdroje je rozžhavený nebo roztavený kov, horká stěna topidla, kouřovodu, infrazářiče nebo žárovky.

Iniciační zdroje vzniklé přeměnou jiné energie ne teplotu:

Mezi nejčastější druhy energie, jejíž přeměna na tepelnou je zdrojem zapálení, patří energie mechanická, elektrická, světelná a chemická.

a) iniciační zdroje vzniklé přeměnou mechanické energie

- Mechanické jiskry vznikají při nárazu nebo tření dvou těles, při kterém si předávají svou kinetickou energii. V místě styku pak dochází k vývinu tepla a vzniku vysokých teplot, které mohou přesáhnout i 1000 oC ( např. u některých kovů).
- Ocelové jiskry vzniklé třením nebo nárazem se stávají iniciačním zdrojem teprve tehdy, jestliže ocelová částice sama hoří. Ocelové jiskry, i když mají takovou teplotu, že svítí, nemohou iniciovat ani velmi reaktivní hořlavé soubory. Je tomu tak proto, že jako iniciační energie potřebná k zapálení je zde k dispozici spalné teplo těchto částic.
- Zahřívání při tření těles vzniká všude tam, kde se po sobě vzájemně pohybují dvě tělesa. K nebezpečnému ohřevu třecích ploch přeměnou třecího výkonu na teplo může dojít u třecích spojek, kluzných ložisek, brzd, řemenových převodů apod.

b) iniciační zdroje vzniklé přeměnou elektrické energie

- Elektrický zkrat vzniká spojením dvou různých potenciálů přes malý odpor. Příčinou může být technická závada způsobená stárnutím nebo prodřením izolace a spojením živých vodičů. Důsledkem zkratu jsou především účinky tepelné, dynamické ( deformace zařízení) a případně vznik elektrického oblouku. Vzniklá tepelné energie je obvykle dostačující k zapálení materiálu, které jsou v bezprostřední blízkosti zkratu.
- Přechodový odpor vzniká nedokonalým stykem spojovaných částí nebo nedokonalým provedením spoje vodičů ( např. Spojení dvou vodičů různých kovů zkroucením, kde jeden kov bývá hliník). Přechodem proudu přes takové místo se může takto provedený spoj zahřát až na 900 oC.
- Elektrický oblouk je jev, který je způsoben vyrovnáním dvou nesouhlasných potenciálů, provázený ionizací prostředí. Může vzniknout následkem zkratu, přerušením vodiče pod proudem, přerušením kontaktu v místě s velkým přechodovým odporem apod.
- Elektrostatický náboj vzniká při dotyku dvou látek a rozdělením nábojů po jejich oddálení ( prouděním, třením, rozstřikováním), případně indukcí náboje od jiných nabitých těles nebo usazovaných iontů.
- Výboj blesku velmi často iniciuje hořlavé soubory, neboť při něm vznikají vysoké teploty v ochranných vodičích. V blízkosti úderu blesku vznikají velké proudy schopné iniciace a vysoká indukovaná napětí. Vedle toho hrozí možnost iniciace také silným ohřevem bleskosvodu.

c) iniciační zdroje vzniklé přeměnou světelné energie

- Sluneční záření může iniciovat hořlavé soubory, jsou-li jeho paprsky zaostřeny například dutým zrcadlem, naplněnou lahví apod. Přímým sáláním slunečního tepla může být dosaženo povrchové teploty 70 až 100 oC.
- Bleskové světlo může iniciovat především prachovzdušné směsi, případně může vyvolat žhnutí usazeného prachu.
- Laserové záření může mít ještě na značné vzdálenosti i bez soustředění čočkou takovou hustotu energie, že může být iniciačním zdrojem.
- Soustředěním paprsků čočkou lze snadno v ohnisku dosáhnout teplot vyšších něž 1000 oC.

d) iniciační zdroje vzniklé přeměnou chemické energie

V tomto případě jsou zdrojem tepelné energie potřebné k zapálení exotermické reakce látek.

Příkladem takové reakce může být hašení vápna, při kterém se dosahuje teploty 300 až 450 oC, nebo reakce karbidu vápníku s vodou s teplotou v rozmezí 120 až 300 oC.